Trautmannsdorfský palác: jak barokní památka povyrostla o dvě patra

Případ Trautmannsdorfského paláce ukazuje, jak se v 90. letech památky v centru Prahy staly předmětem spekulací. Investorům šlo totiž zejména o prvotřídní pražskou adresu, ze které chtěli vytěžit co nejvíc. Vznikaly tak plány s mnohonásobně naddimenzovaným stavebním programem, který se pro historickou stavbu nehodí nebo se do ní nevejde. Památková ochrana přitom neznamená žádnou překážku.

Palác čp. 159 stojí na jednom z nejreprezentativnějších míst Starého Města, na Mariánském náměstí. Pochází již ze středověku (v jeho sklepích se dochovala původní gotická stavba), současnou podobu mu ale daly až úpravy z 18. a 19. století. Po restitucích v 90. letech palác zakoupila investiční společnost Expandia s.r.o.[1] Ta roku 1997 zadala projekt rekonstrukce kanceláři Bílek Associates s.r.o.[2] s úkolem vytvořit ze středně velkého paláce centrum pro 150 (!) zaměstnanců. Tento naprosto neúměrný požadavek si vyžádal také vybudování podzemních garáží v místě gotických sklepů, přidání dvou nových pater do zvýšeného krovu, zastřešení dvora a vystavění pseudo-historizující vyhlídkové věže.

Projekt byl od začátku zřejmým zneužitím památky, přesto k němu Pražský ústav památkové péče, v čele s ředitelem Pavlem Pirklem, zaujal překvapivě benevolentní postoj a projekt schválil víceméně v předložené podobě.[3] Oproti tomu památkový odbor magistrátu obdivuhodně přesně zformuloval důvody, kvůli kterým je realizace projektu vyloučená.[4] V létě 1997 ale přišel překvapivý zlom. Ačkoliv se projekt změnil jen miminálně, obě památkové instituce si téměř ze dne na den vyměnily své postoje; odvolávaly se přitom na „nová vyjádření odborníků“. Památkáři tedy nakonec projekt vyloučili, zatímco magistrát mu dal zelenou.[5]

Tím ovšem příběh nekončí. Investorovi po navýšení střechy, kterou osadil pozoruhodnou koncentrací vikýřů, došly finanční prostředky, takže oficiálně ustoupil z budování garáží a věže. Stavba zůstala až do roku 2006 rozestavěná, s neomítnutou betonovou římsou v místě navýšení střechy. Investor se však zařadil mezi uchazeče o magistrátní grant na opravu památkových objektů. A 700 tisíc na opravu fasády a okapů skutečně získal![6] Firma tedy dostala od magistrátu peníze na opravu fasády, kterou na základě povolení od magistrátu sama poškodila. Tento bizardní závěr celé kauzy má ještě třešničku na dortu: investor při žádosti o grant rozhodně nebyl bez peněz, neboť záhy po jeho získání provedl také zastřešení dvora.

Pavla Priknerová
Foto: Černobílý snímek stavu ze 20. let převzat ze Zpráv Klubu Za starou Prahu (viz seznam zdrojů), letecký pohled převzat z aplikace GoogleEarth, snímky současného stavu a stavu před opravou fasády převzaty z http://kultura.praha-mesto.cz/parent2700/area7522 
 

Text vznikl v rámci projektu Pražská památková realita na Ústavu pro dějiny umění FF UK

---

Poznámky

[1] http://www.expandia.cz/, Firma se specializovala na rizikové investice mj. do výstavby administrativních objektů. Skončila v r. 2003 v likvidaci. Dalšího majitele objektu se bohužel nepodařilo dohledat. S největší pravděpodobností ale bude patřit jedné z firem, která v objektu sídlí, neboť si zde osadili nápis, kde si blahořečí za záchranu objektu.
[2] Vizualizace projektu na adrese: http://www.bilekassoc.cz/cz/projekty/komercni/37/
[3] 25. 3. 1997 - Posouzení dokumentace pro územní řízení Pražským ústavem památkové péče.
[4] Důvody zamítavého stanoviska OPP MHMP z 28. 4. 1997 byly shrnuty v článku -  Biegel, R.: Špatný systém pravidel památkové péče, in: Architekt č. 4, r. 1999, str. 77-78.
„Nedoložení zvýšení střechy stavebně-historickým průzkumem, vzniká pouze prostor pro půdní vestavbu, jejíž podoba je označena za nepřijatelnou; důkazem negativního působení tvaru střechy je zákres do fotografie; zastropení dvora konstrukcí s nádechem exotického interiéru, zásadně mění klasicistní charakter pavlačového dvora; věž znamená novou výškovou dominantu ve stabilizovaném obrazu této části památkové rezervace (hladina, měřítko, struktura stávající zástavby spolu s tvarem střech jsou chráněnými hodnotami v území Starého Města) a postrádá měřítko paláce, působí hmotně a tvarovým řešením nepřesvědčivě, její potřeba nebyla uspokojivě vysvětlena, záměr výstavby výškové dominanty není zásadně vyloučen, ale nelze připustit prosazení účelově vázaného řešení na úkor potlačení neopomenutelných hodnot území i objektu.“
[5] Vyjádření PÚPP někdy po 17. červenci 1997; závazné stanovisko OPP magistrátu z 5. 8. 1997.
[6] http://kultura.praha-mesto.cz/parent2700/area7522, http://pamatky.praha.eu/jnp/cz/granty/prehled_poskytnutych_grantu/prehled_poskytnutych_grantu_v_roce_2006/index.html?pos=30

Odkazy a další zdroje

Vlček, Pavel a kol.: Umělecké památky Prahy – Staré Město, Josefov, r. 1996, str. 188.
Biegel, Richard: Špatný systém pravidel památkové péče, in: Architekt č. 4, r. 1999, str. 77-78.
Biegel, Richard: Trautmannsdorfský palác a dostavba Lindtova paláce: dvě strany téže mince in: BEČKOVÁ, Kateřina (ed.): Sto let Klubu Za starou Prahu 1900-2000, Praha 2000, str. 190-198.
Hyzler, Josef: Trautmannsdorfský palác, záměr nástavby a rekonstrukce in: Zprávy Klubu Za starou Prahu, č. 2, r. 1997, str. 12-13.
Líbal, Dobroslav: Nebezpečný útok na centrální památkovou oblast starého města pražského in: Zprávy Klubu Za starou Prahu, č. 2, r. 1997, str. 14-15.
Informace o akcích sledovaných Klubem Za starou Prahu in: Zprávy Klubu Za starou Prahu, č. 2, r. 1998, str. 34-35.
Veselý, Jan: Rekonstrukce památkových objektů in: Věstník Klubu Za starou Prahu, č. 3, r. 2005.